THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Blaze Bayley začíná pomalu patřit k běžnému inventáři českých metalových promotérů a klub na Chmelnici k jeho okované baště. Jelikož jsem loňský koncert neprozřetelně minul, byl jsem poměrně zvědav, s čím se kromě velmi dobře přijaté nové desky tenhle heavy anglán ještě vytasí. Vzhledem k tomu, že šlo o mé historicky první setkání s tímto metalovým svérázem, nestačil jsem valit bulvy …
Bývá zvykem utrousit i slovo o předkapelách. Rád bych napsal, že předskakující RIMORTIS smetli publikum do kolen, leč v tomto případě nemohu sloužit. Skrze tvrdošíjně neavizovaný začátek koncertu jsem dorazil mírně pozdě a jediné, co jsem z kapely zahlédl, byly záda mizící do šatny a stánek s CDčky. Ale podle spokojených tváří to snad bylo dobrý. Blaze naštěstí není METALLICA, takže se nenechal vytleskávat dlouhé hodiny. S úderem půl desáté už stál zpěvák nad hřadujícími fanoušky a častoval hlediště ďábelským pohledem. Dost jsem se ho bál. Hlavně když na mě začal ukazovat prstem a hrozit mi pěstí, že málo hrozím. Všichni víme, že to Bayley v poslední době (asi tak poslední dekádu) neměl lehké. Už z nástupu bylo jasné, že tenhle chlap je hodně nasranej. Na pódiové prezentaci to bylo setsakra znát. Hudebně sice osciluje někde mezi starými IRON MAIDEN a METALLICOU, ale co do energie a agresivity si na pódiu nezadá s lecjakou black/death metalovou partou. A stejně jako u nich se zdá, že své hudbě i přes pokročilejší věk stále bezmezně věří, místo toho, aby jí pouze dojil (upřímně, jeho heavy metalové struky mají do nalitých vemen předchozích hostitelů daleko, takže mu kromě té víry už moc nezbývá).
Zvukaři se podařilo už od začátku koncertu namíchat velice slušný zvuk, což je na poměry Chmelnice skutečně neslýchaná rarita. Díky tomu měli všichni přítomní možnost posoudit, jak že to je s tím Bayleyho často očerňovaným živým zpěvem. Bylo to dobrý. Fakt dobrý. Mistr pěvec vyšvihl všechny vokální linky, tak jak jsou fanoušci zvyklí ze studiovek, ani se při tom moc nezadýchal. A to podotýkám, že koncert trval něco přes dvě hodiny. Soudě podle toho, jak si leader ke konci šlapal na jazyk mezi skladbami, se asi neobčerstvoval jen vodou. I přesto zpíval skvěle. Hrálo se hodně z posledních dvou fanoušky velmi ceněných desek, z nichž novinka „Promise And Terror“ působila povedenějším dojmem. Starší skladby měly místy trošku nudný potenciál. Samozřejmě s výjimkou těch úplně nejstarších Maidenovských kusů. Už při „Futureal“ se strhla hotová vichřice a Harrisova „The Clansman“ byla jasným zlatým hřebem koncertu, v jehož průběhu odpadla i sveřepě metalová maska hlavního protagonisty. Dojatý úsměv na Blazeově tváři jasně říkal: „nezapomněli na mě, ty moji kluci a holky“. Jo jo, není nad to potěšit staříka zdviženou pěstí či paroháčem.
Blaze zkrátka překvapil. Nečekal jsem nic extra a dostal jsem o notný kousek víc, než jsem čekal. Je pravda, že těžká heavy metalová křeč a pózy, které kapela předvedla hlavně v první půli koncertu, už s postupujícím věkem nepokládám za tak nezbytné. Ale i přes to bylo na co se dívat a co poslouchat. A pokud jste navíc byli hezká holka, mohli jste se po koncertě s plamenem pomazlit přímo na baru. No neberte to.
Circle Of Stone (2024)
War Within Me (2021)
Live In Czech (2020)
The Redemption Of William Black (2018)
Endure And Survive (2017)
Infinite Entanglement (2016)
Live In Prague (2014)
Soundtracks Of My Life (2 CD Best Of) (2013)
The King Of Metal (2012)
Promise And Terror (2010)
The Night That Will Not Die (Live) (2009)
The Man Who Would Not Die (2008)
Alive In Poland (DVD) (2007)
Blood And Belief (2004)
As Live As It Gets (2003)
Tenth Dimension (2002)
Silicon Messiah (2000)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.